close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více
 

Deník - 19.5. - ...

19. května 2014 v 14:58 |  Můj život
Dneska sem byla ve škole...
A tam se zase hezky naučila to, že nenávdím lidkou populaci, nenávidím všechny, co se chovají, jak dementi...
O hodinu sem si skoro furt povídala AŘ ( holka, co sedí přes uličku)...
Nějak moc velké zkoušení se nekonalo...
I když vlastně, psali sme test, a psali sme ho z Chemie...
Napsala sem asi tak půlku správně, a tak si říkám, že na to, že sem tipovala je to vlastně výkon...
Matiku zas celkově nechápu..
Němčinu sem se učila doma a ve škole mi šla...
Docela mě potěšilo to, že sem uměla věci líp než MH (spolusedící na Němčině)
Protože ona vždy vše napíše rychle, a ještě se pak tváří, jak je to strašně ''easy'' (A ono to doprčic není easy :DD)
Takže mě bavil ten útrpnej pohled, když sem měla svůj úkol udělaný rychleji než ona :DD
Sem zlá ^^
Měli sme hudebku, a protože sem se na ní hrozně těšila, byla sem zklamaná z toho, že sme nakonec vyfasovali na supl Kotovou (Myslím, že její jméno můžu napsat :D bez těch útrpných iniciálů)
Ta samozdřejmě jako správná originální rajda navrhla, že ať si děláme, co chceme...
Vedle mě seděla LJ ( kamarádka)... za mnou DH (kamarád) a MK (spolužák...)...
DH a MK obvykle hrajou o přestávky karty, a tak navrhly, že budou hrát i teď a proto přizvali si LJ a mě...
LJ souhlasila, ale já se raději otočila a hrála hry na mobilu ... Nechtěla sem hrát karty ! A už vůbec né s MK !
Měla sem celkem blbou náladu, protože mi o přestávku brali AŘ a SO (holka, kterou moc nemusim, ale nějak se s ní nehádám) mobil...
Nějak by mi to nevadilo, kdyby mi nelezli do zpráv...
Ty holky mě někdy fakt serou.. -.-
Celou dobu sem poslouchala TK (spolužačka) a pár kluků o čem si povídaj...
Povídali si o hubnutí, a jak TK hubne...
Furt se vychloubala tím, jak nejí celý den a bla bla bla...
Jo chápu, pokud chce držet dietu, ať jí drží, ale proč to tam prezentuje, jak když by byla největší king ?
Hrála sem Pouíka :DD I když už sem ho dlouho nehrála protože (nobody got time for that !)
Hrála sem tam takový to ''nový sudoku'', což mi docela šlo, a tak mě napadlo, že bych si mohla sudoku zahrát i doma...
Je to divný, nikdy mi to nešlo, ale najednou to de :D
+ k tomu ještě nechápu to, proč, když je člověk většinu času vtipnej (tím nechci říct, že sem nejlepší komička ever, ale většinu času dělám kraviny) a jednou se snaží s někým vést normální rozhovor... tak se ho lidi hned ptaj, proč je smutnej... i když ten určitej člověk vůbec smutnej není... jen si potřebuje dát klid o vtípků a normálně si popovídat.. (můj případ)
Domů sem šla ještě s MH, a povídali sme si o tom...
Když sem přišla domů, koukala sem se na nějaké Youtubery...
A potom četla nějaké ostatní blogy :3
 

Opožděný deník - 18.5. - Všichni se mnou mluví ?

19. května 2014 v 14:22 |  Můj život
Hned ráno mi (ej kej ej moje láska) napsal ^^ takže za to sem byla ráda....
A ani sem se ho neptala na to, proč včera nenapsal, protože sem do něj nechtěla rejpat...
Dozvěděla sem se, že de na další operaci... což je fakt na pí*u... -.-
Psali sme si 4 hodiny v kuse (a koukali na sebe na skypu :D)
Na operaci šel kůli koleni, a né kvůli srdci, což mi příjde i možná lepší....
Má tam nějakou vodu nebo ták (I don't care I'm not doctor)

Na Fb sem našla novou (starou) fotku JZ (ej kej ej moje býválá láska :D)
Normálně sem si slíbila, že se nad tou fotkou nepozastavim, ale pak sem si uvědomila, že ta fotka je z lyžáku na kterým byl, a byla to doba, kdy se ještě o mě zajímal, a kdy mi odtamtuď posílal smsky :3 It was soo sweet...
Normálně bych se nad tou fotkou znovu rozbrečela ... ale jak už sem říkala, před ním je velká tlustá zeď, a jak před ním, tak i za jeho minulostí... Vyklikla jsem fotku, a už se o ní nezajímala...
Později sem se k fotce chtěla vrátit, a ještě jednou se na ní podívat... ale naštěstí sem si to romyslela, a radši šla hrát nějaký hry...
Protože hry sou prázdné, hry nemají pocity, a pokud budu obklopena prázdnými věcmi budu prázdná i já...
A tím pádem se nebudu muset trápit se všemi vztahy s lidmama...
Když sem ještě byla s JZ myslela sem si, že sem prázdná, a že prázdnota je to, když se o vás nikdo nezajímá a neexistujete... a proto sem si myslela, že je prázdnota špatná...
Ale chyba (tedy aspoň myslím, že chyba) ... prázdnota je to, když už se VY SAMI nezajímáte o okolí, a jsou vám jedno sra*ky, co o vás lidi říkaj...
A i když se ten pocit, na první pocit zdá, špatný, je vlastně skvělý..

Nepsala sem deník, protože sem celou dobu kecala s FP, a byla to zase chvíle, kdy sem si říkala, že ten kluk mě asi musí mít rád...
Nemyslím tím nic víc, než jen přátelství...
On už sám jednou řekl, že vztach, který máme my dva, je pro něj nejideálnější přátelství...

Vždycky sem byla sama...

18. května 2014 v 13:16 |  Můj život
Nechci jít s davem, a taky psát o dětství, když už je to v tom tématu týdne.
Ale v tématu týdne je napsáno ''Když mi bylo 5'' ..
A já si nějak přesně, když mi bylo 5 let nepamatuju...
Nějak sem se nestarala o věk, a tak ani nevim, kdy to bylo...
A tak sem se rozhodla napsat článek zvlášť, a jestli je toto téma týdne, nebo není si můžete v hlavě přebrat sami..
Tento článek bude o mém dětství celkovém..
Takže.. narodila sem se s hepatitidou C.. takže pár let nechodila ven, neměla kamarády a většinu svýho času prospala..
Bydlela sem se svou babičkou a dědou a mamkou..a upřímě musim říct, že se mamka o mě moc nestarala a starala se o mě spíš babička a děda.. (Tím nechci říct, že moje mamka byla špatná mamka... jen že nebyla nejlepší mamka)
Babička si se mnou vždycky hrála, vařila mi... á vařila hodně a proto sem byla tlusťounká...
A protože sem nikoho jiného neznala, nevadilo mi to...
A moje babička pro mě byla jako nejlepší kamarádka...
Ještě jedna informace... babička a děda byli na vozíku..
Později sme se přestěhovali do malého bytu kousek od babičky a dědy...
Ale já každý den chodila za babičkou, protože doma se o mě jevil nezájem... :DD
Když sem se vyléčila aspoň tak, že sem nebyla nakažlivá, začala sem chodit do školky..
Nejdřív sem tam chodila ráda, protože poznávat nové lidi mě bavilo...
Ale pak se to okoukalo a lidi mi začali lézt na nervy... chtěla sem klid, který sem měla, kdy sem byla nemocná...
Vyrostla sem bez kamarádů, a ani sem žádné nechtěla...
Když sem nastoupila do školy, do ní mě doprovázela babička...
Školu sem měla do 3. třídy ráda, ale ve 3. třídě sem začala nenávidět ostatní spolužáky...
Ve 4. třídě mi babička umřela... Probudila sem se o víkendu na chatě a mamka telefonovala s pláčem se svou sestrou...
Nemusela nic říkat, a já to nejak vycítila...
V tu dobu sem si připadala doopravdy sama...
Jako kdyby mi umřela matka...
A sama sem asi do teď...
 


Deník - 17.5. - Kdykoliv se snažím, je to zbytečné

17. května 2014 v 23:07 |  Můj život
Dneska sem celej den proležela. Čekala sem, že moje láska bude online už od rána nebo aspoň od odpoledne, ale ne. Ani večer nedorazila.
Vlastně mi příjde divný, že je v nemocnici a ani neví proč.
Buď toho už má plný zuby a nebo mi něco tají.
Možná že de na další operaci... i když... to by mi asi napsal
Psal že tu bude...
Čím víc nad tím přemýšlím tím víc mám o něj strach :/
Právě si uvědomuju to, že k němu cítím něco, co jsem k tomu předešlému necítila...
A on mi dává něco, co sem po tom předešlém vyžadovala už věky...
Znim, jak kurva..
Vyměnila sem je... ale nebyla to až taková kurevská výměna..
Nikdy sem s tím prvním nechodila...
On ke mě asi nikdy nic necítil..
Od té doby, co sem si našla dočasnou lásku, nenapsal...
Když napíšu já, bude se vymlouvat na to, že nemá čas, a že já ho ruším a že ho nechápu...
Když si vzpomenu na ty noci, které sem kvůli němu probrečela... ty noci, kdy sem strávila v nemocnici a on se o mě nezajímal...
Nikdy sem mu nebyla schopná říct, co mám za nemoc...
Nechtěla sem se otevřít někomu, kdo se o mě nezajímá, ale vlastně sem ho milovala...
A asi furt miluju... nevím... mám před ním velkou tlustou stěnu, která zabraňuje šířit jakékoli pocity k němu...
Neexistuje... nexxistuje, to co sme spolu zažili...
Sem ráda, že sem se mu nikdy nesvěřila...
Hodněkrát sem si říkala, že kdybych ho potkala na ulici, nic neřeknu, a jen tak projdu...
Už to, že sem uvažovala s myšlenkou, co kdybych ho potkala, je ta, že se snažžím zabránit pocitům...
Ani nevím jestli svojí lásku miluju...nebojím se zamilovat... ale je to jiná láska...
Znamená pro mě hodně, ale neumím si představit nějakou budoucnost...
Ale přes to chci aby tu byl....
Aspoň aby napsal na ten zku*venej Facebook -.-
Obdivuju ho... vlastně je to stejná troska, jak já...
Ale aspoň to nevzdal..
Aby tohle všechno neznělo jen negativně, přidám k tomu ještě něco...
Nechci umřít... furt mám v sobě ten pocit, že je tu ''něco''... něco, co se stane a bude to všechno jako před rokem...

Všichni se dívaj na hokej a nemaj na mě čas.. Hokej nechápu...
Spíš nechápu ty, který se na to vydrží koukat hodiny...
Já se snažila...snažila sem se udělat tu věc, kterou po mě FP chtěl...
A když sem jí udělala, šla sem za ním abych se pochlubila, jak malá holka...
Ale on nic... chladná reakce...
Má dvě nálady, jednu z nich mám ráda a druhou z nich nenávidím...
První je ta, kdy se o mě stará, jak o jeho mladší sestřičku, a jednu, kdy mě přehlíží jako by mě neznal...
A pak se lidi ptaj, proč se nesnažim...
PROTOŽE KDYKOLIV SE SNAŽIM, TAK JE TO ZBYTEČNÉ...

Kam dál